Loving Annabelle

část první

Bylo to tu zase...jedním stisknutím se okýnko sesunulo dolů. Sledovala jsem, jak se slunce proplétá mezi stromy … působilo dojmem lepších zítřků, mě však přišlo, jako bych se opět někam ztrácela. Pohled jsem přemístila na muže, sedící naproti mně...četl Los Angeles Tribune - „Dcera senátorky opět způsobuje problémy.“ zvrátila jsem pohled na svou zaneprázděnou matku, pro kterou byla práce přednější než já a pak se hlavou opřela o sedačku. Mezi prsty jsem si propletla hnědo-bílé korálky

a čekala na příjezd do nové školy.

Černá limuzína vjela na keříky olemovanou cestu a zastavila u vchodových dveří velké budovy.

Oddychla jsem si...ze smutku nebo nechutenctví..,nicméně … byli jsme na místě.

„Moje cigareta hoří jako plamen, s mými plícemi je už dávno amen.“

Simone sklonila hlavu...od Catherine mohla podobnou poezii očekávat.

„Bafám a bafám. A stále nemám dost. No co už. Rakovina to prostě jistí.“,

Catherine zkončila se svým projevem a s ironickým usměvem si sedla zpět na židli.

„Moc hezké. Catherine..“ vyznělo z úst Simone. Její úsměv zmizel.. nejspíš nečekala kladné hodnocení...možná ho ani nechtěla.

„..ale pamatuj si, že krása poezie se odráží v detailech. Příště bys tedy mohla být malinko konkterétnější a sdělit nám jakou značku kouříš.“

Třída se nad dokončením jejího hodnocení pobavila, jediná Catherine zvedla oči vzhůru.

Stála jsem u auta, má matka vycházela z budovy a mířila ke mně.

„Brzy si tě někdo příjde vyzvednout.“ řekla.. tak jako už po několikáté.

Přiložila jsem cigaretu mezi své rty a potáhla.

Nasadila si sluneční brýle a bez jakých koliv dalších slov nasedla zpátky do limuzíny.

Znovu jsem potáhla a zvedla oči k budově.

Auta odjela a já před vchodovými dveřmi zůstala stát sama.

Usedla jsem na betanovou zítku vedle schodiště a opět se porozhlédla kolem sebe. Od těch minulých škol se tahle lišila...vše bylo čisté, upravené a srovnané... přesně tak jak jsem si katolickou školu představovala.

„Tak kdo bude další?“ ptala se Simone, když procházela kolem své katedry. Opřela se o ní a porozhlédla se po třídě. „ Co třeba ty, Colins?“

Nenápadná dívenka v modrém svetru zvedla oči od stolu a mírně se zatřásla.

Nastalo ticho.

Rychlým pohybem se Catherinina ruka dostala k její lavici. Sebrala papír a začala číst za ní

„Jednorázová čepel.Chladná. Osamělá. Nepochopená, díky níž se strach mou duší prohání jako vítr...“

Učitelka přistoupila ke Catherine a vytrhla jí papír z ruky.

„Po hodině se zamnou stav.“ řekla a její pohled jí probodl jako ostrá čepel

Přešla k lavici Colins.

„To bylo moc pěkné, Colins“ řekla s úsměvem a papír jí vrátila.

Na tváři nesmělé dívky se objevil náznak úsměvu.

Prázdný dvorek se náhle zaplnil studenty v uniformách.

Spozorovala jsem jednu ze studentek v bílé košili a kostičkované sukni, která přicházela ke mně.

„Ty jsi ta nová holka, že?“ ptala se.

„Jo..“ odpověděla jsem krátce a snažila se usmát.

„Já jsem Kristen Edwardsová..“ představila se mi přátelským tónem a podala mi ruku.

Zvedla jsem se. „ Annabelle..“ zaznělo z mých úst v okamžik co se naše ruce spojily.

„Ráda tě poznávám.“ řekla stále usměvavá.

„Já tebe taky.“ řekla jsem. Vypadala mile.

Pak se na mě zadívala ..její úsměv na okamžik zmizel

„Pane bože..Tvá matka je senátorka Tillmanová.“

Sklopila jsem hlavu a vyndala další cigaretu.

„To je super..“ pronesla s mnohem vetším nadšením.

„Bože, tvoje máma je tak obrovskou inspirací. Já osobně se dám určitě na politiku.“ řekla

„Ty jsi kdo?“ ptala se dívka, která se najednou objevila u Kristen.

Tón jejího hlasu působil zastrašujícím dojmem, mě však její upřený pohled a rebelský vzhled nechával klidnou.

„To je pouze dcera senátorky Tillmanové.“ odpověděla jí Kristen za mě.

„A to je kdo?“ ptala se znovu a neuhla pohledem ani na sekundu.

Kristen byla naprosto pohlcena tím, že jsem dcerou senátorky..

„Prober se, její máma by klidně mohla být první prezidentkou v historii.“ řekla a já se při té představě musela pousmát. „To pochybuju..“ prohodila jsem a vypustila kouř z pusy.

„Hraješ v kapele?“ ptala se, pro mě zatím neznámá dívka, když vedle mé tašky uviděla i kytaru.

„Jo..“ odpověděla jsem. Zakývala hlavou „ Aha.. rocková hvězda..“ pronesla rýpavě.

Pak se otočila za sebe a řekla.. „ Dej si bacha at tě nechytnou s cigaretou.“

To poslední co by mě tu trápilo bylo, že mě chytnou s cigaretou v ruce. Potáhla jsem a upřela na ní stejný pohled. Zřejmě jí došlo, že se jen tak zastrašit nenechám a tak se snažila ukázat i svou přátelskou stránku osobnosti.

„Uvidíme se později.“ řekla a spolu s Kristen odešla.

„Ty musíš být Annabelle..“ ozvalo se znovu předemnou. Tentokrát tu, ale stála vysoká žena v černém kostýmu a bílé košili. Pousmála jsem se a podala jí ruku jako první.

Blondaté vlasy svázané ve slušivém drdolu propouštěly pár vlnitých pramenu, které zasahovaly do jejího obličeje a představovaly tak dokonale padnoucí rám.

V ten okamžik co se naše ruce spojily, se její modré oči poprvé zahleděly hluboko do těch mých.

Představila se jako slečna Bradley.

Společně jsem vešli do budovy.

Rozhlížela jsem se kolem sebe... „Tohle je naše správní budova.“ informovala mne za chůze.

„Jsou zde kanceláře a jídelna. Nahoře v patře jsou seniorské koleje a tvé učebny jsou nahoře na kopci v jiné budově.“

Slečna Bradley se zastavila u bílých dveří a otočila se čelem ke mně.

„Možná bys to měla schovat pod tričko.“ řekla

Podívala jsem se na své korále a pak se s udivěním usmála.

„Proč?“ vrátila jsem pohled na ní.

„ A ten piercing z nosu bys taky měla vytáhnout.“ dodala, aniž by mi odpověděla na otázku. Opovrženě jsem se usmála..

„At potom neřekneš, že jsem tě nevarovala.“ řekla a zatukala na dveře.

„Je otevřeno.“ ozvalo se za nimi.

Otevřela dveře a já se dála do chůze. Vcházela jsem do dveří kanceláře Matky představené a stačila se ohlédnout za sebe, abych stejným úsměvem

slečně Bradley naznačila, že nemám nejmenší obavy.

Stoly v jídelně byly zaplněny po čtyřech a na každém z nich už ležely modré tácy s jídlem, sklenice vody a proutěný košík s pečivem.

Seděla jsem u volného stolu a prohlížela si jídlo, které v téhle škole servírovaly. Pak jakoby se po místnosti ozvalo pomyslné lusknutí prstů , všechny studentky včetně učitelského sboru se postavily. V tu chvíli mě nenapadlo co to asi znamená, ale postavila jsem se také.

Matka představená začala odříkávat modlitbu... „Pane, požehnej, prosím toto jídlo...“

Rozhlížela jsem se po jídelně..všechny studentky měli sklopené hlavy a mě v tu chvíli došlo, že jsem tam zřejmě byla jediná nevěřící.

Usedli jsme zpět na židle, když v tom se ke mně přiblížila usměvavá, hnědovlasá dívka v modrém svetru. Položila si tác na stůl a se slovy

„Slyšela jsem, že bydlíš na pětce“ si ke mně přisedla.

Usmála jsem se, zakývala hlavou a řekla „ Už to tak vypadá.“

„Máš štěstí. Sestry nám nedovolí vůbec nic, ale slečna Bradley nám občas povolí si třeba objednat pizzu...“ říkala a z proutěného košíku vytáhla kus pečiva. „... nebo o víkendech zůstat déle vzhůru.“ dokončila svou větu.

„To je super..“ odpověděla jsem a nepřestávala se usmívat. Působila na mě trošku zmateně, ale zdálo se, že je velmi hodná.

V tom si vedle mě sedla dívka, kterou jsem potkala ráno, ale stále jsem neznala její jméno. Podívala se na dívku naproti mně a ta se najednou zvedla a odešla.

Odvrátila jsem pohled na osobu sedící vedle mě.. jen se usmívala.

„Kam jsi dala svoje zápisky z chemie?“ ptala se rozrušeně Kristen a usedla na místo, od kterého před pár vteřinami odešla má spolubydlící.

„Proč tak šílíš?“ ptala se.

„Šílím, protože jestli nedám chemii, tak zase propadnu.“ odpověděla jí.

„To je její druhý kolo jako senior.“ otočila se na mě a pak si vzala do ruky kus salátu z talíře.

Kristen zvedla ruku a naštvaně řekla „No klidně to vytrub celýmu pitomýmu světu.“

„Sorry, ale tak to je..“ prohodila se salátem v puse.

Byl večer. Stála jsem na chodbě u dveří od svého pokoje a kouřila.

Na stěně vedle futra byl nalepený zelený papír s třpytivým nápisem -Vítej Annebelle.-

„Chápeš to, že kouří?“ uslyšela jsem od dvou studentek, které procházely kolem mě.

Ohlédla jsem se za nimi a sjela je pohledem od shora až dolů.

Típla jsem nedokouřenou cigaretu o podražku od své boty a vešla do pokoje.

Sundala jsem svou džínovou bundu a pohodila jí na postel vedle své tašky a kytary

„Hej, Prissy..“ ozvalo se od mé spolubydlící. Odhrnula závěs a já uviděla klec.

„Co máte v té klecy?“ ptala jsem se překvapeně.

„To je malý dikobraz..“ říkala Colins a už si nasazovala kuchyňské rukavice.

„...Jmenuje se Prissy. Našla jsem jí v lese. Myslím, že její máma asi zahynula“ dokončila.

„Hlavně opatrně Annabelle..“ vložila se do toho Catherine... má další spolubydlící, jak jsem se ten den u jídla dozvěděla.

„Ta věc má v sobě jedovatý plyny.“ dořekla stojící u malířského stojanu se štětcem v ruce.

„Nemá žádné plyny.“ prohodila Colins a otočila se k Prissy..

„Nikdo o ní neví. Jenom my. A ještě slečna Bradley mi to dovolila.“ řekla

„Protože nemá žádné jiné kamarády.“ řekla Catherine.

Usmála jsem se a dala se do vybalování svých věcí.