Loving Annabelle

část šestá

Sluneční paprsky dopadaly na asfaltovou silnici, po které se projíždělo modré Audi. Kolem nás nebylo nic jiného, než travnaté pláně a vysoké stromy. Cesta byla klidná a v tu chvíli nebyla rušena ani větrem, který se díky sklopené střeše proplétal našimi vlasy. Silnice vedla dolů..mířili jsme k pláži. Cítila jsem mořský vítr i mořské vlny, které místní moře nabízelo ve velkém množství.

Krouživými pohyby ruky jsem chtěla zachytit krásu toho dne, kdy jsem se Simone odjela pryč ze školy. Chtěla jsem na ten den vzpomínat i podle dotyku větru a slunce.

Dorazili jsme na pláž.

Moře mělo krásnou modro - zelenou barvu a vlny způsobovaly na písčité pláži obrzace z mořské pěny.

Část, v které jsme se nacházeli byla přeplněna plážovými domy a mě v tu chvíli došlo, že mě vzala k sobě domů.

„Tady jako bydlíte?“ zeptala jsem se udiveně, když jsme procházeli terasou ke skleněným dveřím jejího domu.

„Dostala jsem to od rodičů, když jsem dostudovala.“ odpověděla mi a přitom pozorovala moře, které bylo jen kousek od nás.

„To od nich bylo velkorysé.“ prohodila jsem.

Pousmála se...spíš ironickým způsobem a pak řekla „Kompenzace za vinu“ Vyndala klíčky a otevřela dveře.

Seděli jsme na terase, na pohovce světle hnědé barvy a užívali si šumění vln, slunce a klidu, který najednou nastal.

Na stolku před námi stál hnědý tác s keramickou sadou na čaj.

Vyšvihla jsem si obě nohy na pohovku a řekla : „Měla byste tady žít pořád.“

„Je to příliš daleko od školy..“ řekla zahleděna na vlny, které narážely do kamenů.

„Možná byste měla dělat kariéru jinde..“ řekla jsem a s úsměvem se na ní podívala.

Její oči se podívali do těch mých. Na okamžik jsem v nich neviděla ten známý strach. Usmála se a pak sklopila oči.

Slunce se dalo do pohybu … začalo zapadat a pláž se tak stala magicky romantickým místem.

Usedli jsme do písku. Kromě nás dvou už tam nikdo jiný nebyl.

Moře v tu chvíli hrálo i všemi odstíny žluté a hnědé.

Lehla jsem si a vzepřela se na loktech. Simone vytáhla ze své tašky fotoaparát a začala fotit.

Fotila, usmívala se a mě přišlo, že je konečně uvolněná, klidná a štastná.

Zpátky jsem si sedla a ona foták uložila.

Podívala jsem se na přívěšek na jejím krku...

„Můžu se Vás na něco zeptat?“ chtěla jsem se dozvědět jak to doopravdy je.

Trochu se zarazila, ale pak odpověděla. „Určitě.“

„Ta dívka na fotkách....“ začala jsem a pozorovala její pohledy.

Znejistila, ale pak se na mě podívala a dala mi tím najevo, že můžu pokračovat.

„byla jste do ní zamilovaná?“ zeptala jsem se.

Těžce polkla, ale svůj pohled neodtrhla. Zřejmě čekala, že se jí na to zeptám.

„Ano.“ odpověděla mi.

Pousmála jsem se a pokývla hlavou „Pořád nosíte její křížek.“ řekla jsem.

Překvapeně se nadechla a odvrátila pohled na stranu. Uchopila přívěšek mezi dva prsty .. „Jak to..?“

„Měla ho na každé fotce.“ odpověděla jsem dřív, než stihla svou otázku doříct.

Pozvedla obočí a křížek si přiložila k bradě.

„Co to znamená?“ zeptala jsem se a snažila se zachytit její oči, které stále hleděli do písku.

Ona ale vstala a dala se do chůze.

„Simone..“ oslovila jsem jí, ale ona šla dál k moři.

Byla jsem moc rychlá, ale nenapadlo mě, že by jí to mohlo takhle ranit.

Ztratila se mi z dohledu, tak jsem se vrátila zpátky do domu.

„Simone?“ volala jsem někam do místnosti, mezi futry.

Vešla jsem dál a zavřela za sebou dveře.

Ocitla jsem se v pokoji, kde jsem ještě nebyla.

„Simone?“ zvolala jsem znovu, ale pak jsem si všimla vystavených fotografii na zdi předemnou.

S úsměvem jsem se dala do chůze k nim.

Písek hřál pod jejími nohy, vlny šuměly a narážely do vysokých balvanů. Nebe se zbarvilo do červánkové barvy a slunce už sestoupila ke korunám stromů.

V ruce držela přívěšek. Už delší dobu věděla, že je čas jít dál, ale bylo to tak těžké.

Přistoupila jsem k dřevěnému stolku, na kterém byly položené květiny a svíčky. Uprostřed stála v šedivém rámečku fotka Simone a hnědovlasé dívky.

Stěnu nad ním zdobilo dalších 5 fotografií... zdálo se, že je Simone pořídila na té samé pláži.

Uchopila jsem rámeček s fotkou, který byl položen na stole, když v tom z něj vypadl přeložený kus papíru.

Vzala jsem ho do ruky a pak se nejistě otočila k oknu.

Řetízek se proplétal jejími prsty...vzpomínala na to co bylo, na to co mohlo být, ale pak se podívala na daleké nekonečno a řetízek z krku odepnula.

Ruce svěsila dolů a nechala svou vzpomínku ztratit ve vlnách.

Otevřela jsem přeložený papír a dala se do čtení.

Pomalými kroky jsem šla blíž ke světlu...

„ S-

Vím, že nepochopíš, proč jsem to udělala, ale doufám, že mi to jednoho dne odpustíš a zapomeneš...Je mi to líto. Ty jsi vždycky byla ta silnější

-A“

Podívala jsem se před sebe. Simone stála mezi dveřmi a koukala na kus papíru, který jsem držela v ruce.

Pak se podívala na mě a naštvaně se dala do chůze.

„Omlouvám se.. jen jsem.“ snažila jsem se zachránit chybu, kterou jsem udělala, ale ona mi vytrhla papír z ruky a otočila se k odchodu.

„Počkej. Chci s tebou mluvit.“ chytla jsem jí za zápěstí a ona se otočila zpátky.

„Neměla jsi právo číst ten dopis !“ řekla rozrušeně.

„Omlouvám se, že jsem si to přečetla, ale nemůžeš od toho pořád jenom utíkat.“ řekla jsem jí do očí, ale to jí asi naštvalo ještě víc.

„Jsou to jenom kecy.“ vyjekla s papírem před mýma očima.

Udělala jsem krok k ní a chtěla jí obejmout.

„Ne, podívej se.. Já o tom nechci mluvit..“ vzpírala se

„Nemusíš o tom mluvit.“ snažila jsem se jí uklidnit a chytnou do náruče.

„Ne, nech mě..“ odstrkovala mě, ale já jí nakonec stiskla.

„Nemusíš o tom mluvit.. nepustím tě.“ šeptala jsem jí do ucha a hladila jí po šíji.

„Annabelle..“ cukla sebou.

„Nepustím tě.“ zopakovala jsem a ona se v tu chvíli uklidnila. Položila si bradu na mé rameno. Ucítila jsem ruce na svých zádech..přitiskla se ke mně a rozbrečela se.

Hladila jsem jí po vlasech a nic neříkala.

V tu chvíli co jí držela v náručí, si Simone definitivně uvědomila, že je čas jít dál a nežít minulostí. V prvním okamžiku, kdy viděla Annabelle držet ten kus papíru, který častokrát nemohla ani otevřít, se cítila zraněná a zrazená, pak si ale uvědomila, že Annabelle potřebuje.

Simone později z vyčerpání usla na posteli. Ležela jsem vedle ní a klidně oddychovala.

Probudily jí zvuky létajících racků.

Annabelle ležela vedle ní. Tváří se tiskla na její rameno a rukou objímala její paži.

Hluboce si oddychla a pak tiše vstala. Vydala se na pláž.

Seběhlo se toho tolik, ale cítila se klidnější, že její trápení s ní sdílel i někdo jiný. Někdo jako Annabelle.

Otočila se hlavou k domu a uviděla jí stát na terase.

Usmívala se. Simone odvrátila pohled k moři.

Vrátili jsme se zpět do školy. Simone zaparkovala u koleje, vypla motor a otočila se na mě.

Má ruka, která byla ve chvíli, kdy se naše oči propojili, u mých rtů, se dala do pohybu.

Ukázováček, který zdobil prstýnek ve tvaru spirály jemně pohladil její ruku, která byla položena na volantu. Zastavila jsem se u zápěstí a přidala i další prsty, ale ona ruku sesunula dolů.

Vrátila jsem ruku ke svým rtům a zadívala se z okýnka.

Pak jsem se na ní opět podívala...dívala se před sebe.

Otevřela jsem dveře a odešla.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.