Loving Annabelle

část devátá

Přitiskla jí ke zdi jejího pokoje. Všechny zábrany byly pryč.

Simone se k Annabelle tiskla a nechala své rty propadat do jejích.

Annabelle jí sesunula šaty z těla, její rty se sesunuly níž.

Když se vrátila k jejim rtům, Simone jí položila na svou postel.

Její doteky byly jemné, jako by byla křehkou věcí, která se každou chvíli může rozbít.

Věděla, že je to špatné, že je to zakázané, ale tu noc prostě musela.

Musela jí cítit na svém těle.

Ležely v posteli. Annabelle k ní byla přitisklá a jednou rukou jí svírala v náruči. Na oknech byly stále kapky deště...jako vzpomínka na včerejší noc.

Simone jí hladila po předloktí. To ráno si s úsměvem na rtech užívala.

Pak se podívala na budík ležící na nočním stolku a zděsila se.

12:13

„Probud se!Annabelle“ volala na ní.

„Co?“ zeptala se jí rozespale a promasírovala si oči.

„Sakra.“rychle vstala a dala se do oblékání.

„Co se děje?“ ptala se Annabelle, ale když uviděla Simone...začala se rychle oblékat také.

Byly už skoro oblečené, když v tom se otevřely dveře a vešla Matka představená.

Jejich těla ztuhla. Simone si překryla svou hrud červeným tričkem.

„Simone!“ vyšlo nevěřícně z úst Matky představené.

Dívala se na Simone, hluboce dýchala a pak dodala: „Přijd do mé kanceláře, ihned!“

Odešla.

„Tohle se němělo stát.“ vyšlo ze Simoniných úst a dooblékla si tričko, kterým se před chvílí zakrývala.

„To bude... bude to v pořádku.“ snažila se jí Annabelle uklidnit.

„Raději běž.“ řekla jen.

Annabelle sebrala ze země zbytek svých věcí a dala se do chůze.

Zastavila se u Simone a podívala se jí do očí.

Byla vystrašená.

Odešla a Simone usedla ke svému stolu, na kterém byly položené fotografie Annabelle. Fotografie, které tehdy fotila na pláži.

Složila si hlavu do dlaní. I přesto, že věděla co se ted asi bude dít, ničeho nelitovala.

Studentky se sešly v kostele. Annabelle seděla vedle Colins a myslela na Simone.

Už od samého začátku jí bylo jasné, kdo za tím vším stál. Jediný člověk, který věděl, že se jí Simone líbí, byla Catherine. Matce představené, to musela říct ona.

Simone procházela chodbou k ředitelně. Škola byla prázdná a po budově se linuly jen její myšlenky. Zastavila se u bílých dveří, zaklepala a po chladném vyzvání, vešla dál.

Matka představená seděla za svým stolem a sledovala jí. Vešla sebejistě, pak usedla na židli naproti ní.

„Já nemám slov.Jak jsi mohla něco takového dopustit?“ ptala se jí.

„Já nevím.“ odpověděla Simone a sklopila oči.

„Určitě se objevil okamžik, kdy sis pomyslela: Jednám skutečně správně?“ ptala se jí.

„Takový by musel být každý okamžik.“ odpověděla Simone a opět se jí podívala do očí.

Procházela jsem po školním dvorku. Colins mne následovala a stále mě sledovala. V očích jsem měla slzy. Čekala jsem co se bude dít, ale pak jsem uviděla policejní auto. Zastavila jsem se a po chvilce se vyděšeně rozběhla zpět do školy.

„Já netvrdím, že to co jsem udělala, bylo správné.“pokračovala Simone.

„Nebylo!“ vykřikla Matka představená a bouchla dlaní do stolu.

„Ani nečekám, že to pochopíš.“ Simone byla přesto stále klidnější.

Dívala se do očí své tetě, která na ní v tu chvíli koukala, jako na cizího člověka a pak dodala: „Ale já jí miluju.“

Matka představená těžce polkla a pak obrátila oči k přicházejícím lidem.

Simone se otočila za sebe a uviděla policii.

Nevěřícně se otočila zpátky na Matku představenou.
„Promiň, Simone.“ bylo to poslední, co od ní slyšela.

Policistka jí chytla za paži a vyvedla z ředitelny.

Nikdo, kromě Catherine, Kristen a Colins, nevěděl co se stalo, ale když se Simone, v rukou policistů, objevila na chodbě, všechny studentky se zastavily a sledovaly ji. Matka představená stála mezi dveřmi.

Vběhla jsem na chodbu a uviděla Simone.

„Počkej!“ zavolala jsem a rozeběhla se k ní. Otočila se.

Z kapsi jsem vyndala mé budhistické korále a chytla jí za ruku.

I přesto, že měla v očích slzy, se usmívala. Vložila jsem korále do její dlaně a ona se v ten okamžik usmála ještě víc. Mé oči se zalily slzami.

Jeden z policistů mě od ní odtrhl. Vedli jí ven a ona se za mnou stále otáčela. Usmívala se a snad poprvé za tu dobu, co jsem jí znala, mne její pohled uklidňoval.

S úsměvem jsem sklopila oči a potom co se mi ztratila ve sluneční záři, se otočila a dala do chůze.

Prošla jsem davem zírajících studentek a vydala se do svého pokoje.

Simone seděla v policejním autě.

Své oči viděla ve zpětném zrdcádku. Mezi prsty se jí proplétali hnědo-bílé korálky.

Zastavila jsem se mezi futry a podívala se k pootevřeným dveřím od jejího pokoje.

Po tvářích mi stekly slzy.

Přešla jsem k nim a vešla dál.

Sledovala korále, které jí Annabelle dala. Korále, které jí dal první člověk, do kterého se zamilovala, korále, které pro ni byly tak důležité, korále, které včera večer cítila na svém těle...

Podívala jsem se na neustlanou postel, která tu po ní zbyla jako vzpomínka.

Volné prameny vlasů jsem si dala za uši a pousmála se nad jejími šaty, které měla včera večer na sobě a které ještě stále leželi na podlaze.

Pak jsem se otočila k jejímu stolu, na kterém byly fotografie.

Hleděla z otevřeného okénka. Vítr se jí vkrádal do vlasů. Sledovala slunce, které se proplétalo mezi stromy..

Co ale tentokrát říkalo?

Sklopila jsem oči a tak vypustila další slzy. Fotografii jsem k sobě přitiskla a cítila Simone u sebe. Ničeho jsem nelitovala.

Korále pevně svírala v dlaních a cítila ji u sebe.

S úsměvem sledovala míhající se stromy. Byla připravena čelit následkům. Ničeho nelitovala.

-Konec-

Děkuji všem za přečtení.