Loving Annabelle

část čtvrtá

Vešla jsem do knihovny a spatřila jí sedět u jednoho ze stolů.

Měla rozpuštěné vlasy, na očích brýle a zdálo se, že něco malovala.

Přistoupila jsem blíž a pak uviděla hromádku fotografií.

„To jste všechno fotila vy?“ ptala jsem se a opřela své lokty o dřevěný stůl.

„Jo..“ odpověděla krátce a hadříkem začala čistit pomalovaná místa.

„Nevěděla jsem, že se dá na fotky kreslit.“ řekla jsem a stále si je prohlížela.

V ruce držela ušní štětičku, na stole byly položené barvy.

„Můžu se podívat?“ ptala jsem se a podívala se na ní.

Usmívala se.

„Jistě.“

Usedla jsem na židli vedle ní a dala se do podrobného prohlížení jejich fotografií.

„Ty jsou opravdu nádherné.“ řekla jsem.

„Nechápejte to špatně, jste fakt dobrá učitelka, ale raději byste měla fotografovat.“ dodala jsem k tomu.

Zvedla oči ke mně. Úsměv, který se opět objevil na její tváři, způsobil na jejím čele vrásky.

„Díky. Je to od tebe hezké.“ řekla.

„To jsou rodiče?“ ptala jsem se, když jsem zahlédla snímek ženy a muže sedící v písku.

Podívala se na fotku, kterou jsem držela v ruce a přikývla.

„Jste si blízcí?“ ptala jsem se a důkladně si jí prohlédla.

„Ne tak docela. Moc se nevídáme“ odpověděla.

„Vaše máma vypadá jako Matka představená.“ všimla jsem si najednou.

S úsměvem kývla hlavou.

„Jsou to sestry.“ řekla.

Překvapeně jsem se na ní podívala.

„Vy jste příbuzná Matky představené?“ ptala jsem se, stále trošku v šoku.

Zakývala hlavou.

„Jak dlouho už jste na této škole?“ ptala jsem se a obávala se odpovědi.

„Od 13 let.“ odpověděla mi.

„Wow..“ bylo jediné co ze mě vyšlo.

„Po maturitě jsem odešla, ale něco mě sem přitáhlo zpátky.“ řekla.

„Jo, vidím, že je docela náročné, držet si tuhle školu od těla.“ řekla jsem.

Usmála se.

Pak jsem si všimla jedné černobíle fotografie, na které byla dívka s dlouhými tmavými vlasy.

„To je kdo?“ ptala jsem se a přisunula obrázek blíž.

„Amanda.“ odpověděla.

Vzala jsem obrázek do ruky a prohlédla si ho.

Pak jsem zahlédla další.. na něm byla i Bradley.

„Vypadáte, že jste si blízké.“ řekla jsem. Obě dvě se na sebe usmívaly.

„Vyrůstaly jsme spolu.“ řekla.

„A kde je ted?“ ptala jsem se.

„Před pár lety zemřela.“ odpověděla.

Podívala jsem se na ní. Se smutným výrazem hleděla na fotku, kterou jsem držela v ruce.

„Slečno Bradley?“ ozvalo se po knihovně.

Obě dvě jsme se otočily za hlasem.

Mezi dveřmi stála vystrašná Colins.

„Myslím, že Prissy je mrtvá.“ řekla uplakaným hlasem.

„Já to nechápu, včera byla uplně v pohodě.“ říkala Colins, když jsme všichni stáli v našem pokoji.

Na stole ležela Prissy, přikrytá bílou dekou a všude kolem byly rozpálené bílé svíčky.

Colins položila na deku kostičkované kuchyňské rukavice.

Bradley jí pohladila po rameni.

„Podívej se na to z tý lepší stránky Colins. Aspoň už nebudeš muset čichat ty její plyny.“ řekla Catherine.

„Catherine!“ okřykla jí Bradley

„Nenávidím tě, Cat.“ řekla Colins a s pláčem utekla z pokoje.

Šla jsem za ní.

„Nemyslela jsem to tak..“ říkala Catherine. Naštvaně se na ní podívala.

„Omlouvám se.“ řekla.

Dala se do chůze.

Seděli jsme spolu na schodech.

„Nejde to zastavit..“ říkala uplakaně a otírala si mokrá víčka.

„To je v pořádku..“ řekla jsem a objala jí kolem ramen.

„Promiň.“ řekla.

„Neomlouvej se mi..“

Jemně jsem uchopila její zápěstí, na kterém bylo bílo žluté potítko.

Colins trochu znejistila.

„Ukaž mi to.“ řekla jsem a potítko odhrnula.

„Je to škaredé.“ řekla.

Přitáhla jsem její zápěstí blíž k sobě a prohlídla si jeho jizvy.

„Zlatíčko.“ klesl mi hlas.

Opět se rozbrečela..“ je to škaredé.“ opakovala.

„V pořádku.“ snažila jsem se jí uklidnit. Schoulila se mi do náruči.

Sešla pár schodů dolů a pak se zastavila.

Uviděla Annabelle a Colins sedící na schodech.Držela jí v objetí a utěšovala její pláč.

V ten okamžik co se na ní Annabelle otočila, si potvrdila, že v jejím rebelském těle se skrývá dobré srdce.

Ještě tentýž večer jsem se potají vydala ven.

Usedla jsem na kamenou zítku za školou, v klidu kouřila a přemýšlela.

„Nejsi zrovna dvakrát diskrétní..“ řekla jsem, když jsem zbystřila Catherine, která nemotorně přelézala kamennou zítku.

„Jo..“ řekla jen a usedla vedle mě.

Potáhla ze svého jointa a řekla „ Myslíš si, že jsem magor, že jo?“ ptala se trochu přidušeně.

„Občas.“ odpověděla jsem upřímně a potáhla ze své cigarety.

„Tohle mi poslal táta.“ řekla.

„Dost dobrý zboží.“ dodala s úsměvem.

Vypustila jsem kouř z pusy a zeptala se. „Tvůj táta ti shání trávu?“

Típla jsem svou cigaretu a joint si od ní vzala.

„To je fakt divný..“ podotkla jsem k tomu.

„Jako co?“ ptala se Cat.

„To, že tě sem poslali kvůli drogám a pak tě tvůj otec zásobuje trávou.“ odpověděla jsem a vrátila jí ho.

„Jo, v tom je fakt třída.“ řekla.

„Tak jak to jde se slečnou Bradley?“ ptala se.

Usmála jsem se. „ Se slečnou Bradley se nic neděje.“ byla má odpověd.

„Měla jsem na ní spadeno, když jsem byla v prváku.“ řekla a joint mi znovu podala.

„Ale nejsem teplá. Já jsem i na chlapy.“ dodala.

„Michelle Peters jí byla posedlá.V hodinách jí psávala básničky a různé nesmysly.“ říkala..

„Já jí nejsem poselá.“ skočila jsem jí hned do věty.

„Ale líbí se ti, ne?“ ptala se.

Sklopila jsem hlavu.

Připíjela si s Michaelem a svými přáteli v blízkém baru.

„Neviděli jsme vás celou věčnost.“ řekl muž.

„Žádný důvod k panice, naše malá Simone se pouze trošku utopila v práci.“ řekl Michael, sedící vedle Simone a pohladil jí po rameni.

„Už jsi jim řekla o našem obřadu?“ ptal se muž své manželky, která seděla vedle něj.

„Ne, blázínku, ještě jsem jim to neřekla.“ řekla s úsměvem od ucha k uchu a ještě víc se přitiskla k jeho ruce.

„O jakém obřadu?“ ptal se Michael.

„No, obnovili jsme náš svatební slib.“ řekla rozzářená blondýnka naproti nim.

„Hej, to je super!“ vyjekl Michael a vzal do ruky svou skleničku.

Opět si všichni přitukli.

Simone přiložila černé brčko ke svým rtům a zadívala se k baru.

„Fakt jsme z toho nadšeni.“ říkal muž.

Simone sledovala dvě ženy. Seděli na baru a jedna z nich tu druhou hladila po vlasech.

„Prostě jsme nevymysleli lepší způsob, jak oslavit celých těch 5 let.“ dořekl.

Simone odtrhla svůj pohled od dvou žen a s úsměvem řekla.

„Jsem za Vás tak štastná, opravdu moc.“

„Jo, já taky. Moc Vám to přeju.“ řekl Michael.

Po stráveném večeru v Michaelovo bytě, se Simone vracela tiše do školy.

Lehkými kroky kráčela do svého pokoje, když v tom uslyšela.

„To jsi ty, Simone?“ hlas vycházel z ředitelny.

Zastavila se a oddychla si. Otočila se a šla ke dveřím.

Vešla dovnitř.

Matka představená si do skleničky nalévala pití a s unavenýma očima na ní koukala.

„Zavři prosímtě dveře.“ řekla s úsměvem.

Simone je zavřela. „A pojd. Posad se. Dělej mi chvíli společnost.Ano?“ říkala a už usedávala na červenou pohovku.

Simone šla tedy dál a sedla si vedle ní.

„Sotva spolu strávíme nějaký čas poslední dobu.“ řekla Matka představená.

„Vždyt se vidíme skoro pořád.“ řekla Simone.

„Jo, ale už to není takové, jako dřív.“ řekla

„Předpokládám, že sis vyšla ven s tím Michaelem.“ dodala

Nechápu proč jsi pořád s ním.On pro tebe není dost dobrý.“ řekla a upila.

Pak jí najednou začala hladit po vlasech.

Simone to překvapilo..bylo jí to nepříjemné.

„Jsem fakt unavená.Půjdu si lehnout.“ řekla a rychle vstala.

„Ne, počkej.“ chtěla jí zastavit.

Ležela jsem na zádech a jen ve spodním prádle se nechávala unášet vodou školního bazénu.

Pak, ale někdo do vody skočil zamnou

Otočila jsem se za zvukem a spatřila Catherine, jak plave ke mně.

Její pohled byl upřený, připomínal šelmu sledující svou kořist.

Připlavala ke mně a začala mě líbat.

Chvíli jsem si neuvědomovala co se to děje, ale pak jsem jí zarazila.

Odtáhla se odemě dál a zeptala se „Copak?“

„Nemůžu?“ odpověděla jsem.

Nechápavě na mě koukala.

„Proč?“ ptala se.

„Protože nemám zájet být předmětem tvého zkoumání.“ odpověděla jsem.

Naštvaně na mě chrstla vodu a plavala zpět.

Seděla jsem za katedrou a četla knihu. Třída měla úkol zadaný a klid, který v ní panoval přerušilo tukání.

Vešla sestra Claire s kyticí.

Studentky zvedli oči k ní.

Položila květiny na stůl, nepříjemně řekla „Ode mě nejsou.“ a zase odešla.

„Děkuji“ stihla ještě říct Simone a zavřela svou knihu.

Natáhla ruku k malé obálce, která ležela v červených gerberách. Na její lící stálo červeným perem -Simone Bradley Room 106-

Otevřela jí a vysunula z ní lísteček.

„-Nové cesty za poznáním nespočívají v tom, že něco hledáme a objevujeme, ale v tom jak se na to díváme.-“

Podívala se na Annabelle.

Její oči se upřeně dívali do těch jejích. Mírným zamrazením pootevřela rty. Hluboce se nadechla a opět sklopila oči k lístečku.